Napsal/a: Helfanderios (theecomine@gmail.com)
„Jak to myslíte že nepřijde?!“ vykřikl Thomas Thorn do telefonu. Thorn byl velmi uznávaný právník, jeden z nejlepších v branži. Při menších nedorozuměních obhajoval i naši hlavní postavu – tlustého milionáře doktora Daniela Saggitaria. V tuto chvíli měl Thorn obhajovat doktora Saggitaria kvůli „omylem zbouranému domu“, kde Saggitarius za pár let plánuje postavit jadernou elektrárnu, a odkud se kvůli němu stěhuje 50 lidí. Teď křičel do telefonu na Saggitariova mluvčího který mu právě oznamoval, že pan Saggitarius k soudu nepřijde, protože je nemocný.
Thornovi už praskly nervy. „To si ze mně děláte srandu!! Co myslíte, bude to lepší když bude nemocný ve vězení, nebo když se bude léčit doma nebo v nemocnici?!“
„Samozřejmě že v nemocnici ale…“
„Tak ať přijde zítra v 11:00 k soudu, nebo ať si rovnou balí věci do basy!!!!“
Mluvčí zůstal chvíli zkoprnělý ale pak řekl: „To nejde, pan Saggitarius jde za hodinu na léčení zmutovanou velrybí DNA. Je to zázračný a také univerzální lék na snad všechny choroby, takže doufáme, že vyléčí i doktorovu neznámou virózu.“
Thorn ztuhl. Jak to? Jeho nejbohatší klient možná umře? To už by se za chvíli doma neměli tak dobře jako do teď. „Dobrá, požádám soudce o odložení procesu.“
„Jen vás chci upozornit,“ ozval se najednou mluvčí, „že vám bude platit o pár $ méně, protože tento lék je opravdu velmi drahý, a doktor musí také z něčeho žít.“
***
Volala na mě má žena Rosalie : „Danieli! Nezapomeň si tu svačinu! Kaviár na slunečnicovém chlebu, jak to máš rád!“
„Jistě, Rosie,“ řekl jsem. Cestou do nemocnice jsem byl hodně unavený a nebylo mi dobře. Než jsme tam, skoro jsem omdlel. Pak mi doktor začal vysvětlovat jak to bude probíhat: „Nejdřív vám píchneme zmutovanou velrybí DNA, pak musíte 3 dny zůstat v nemocnici, pak půjdete domů a budete nás informovat kdyby se něco dělo.“
„A co by se mělo dít?“ zeptal jsem se.
„Kdybyste měl nějaké nevolnosti, tak zavolejte.“ Pak mi doktor píchl injekcí tento zvláštní lék, nechal si mě v nemocnici 3 dny, a když se nic kromě zničení viru nedělo, pustil mě domů.
Den potom co mě pustili, jsem šel k soudu kvůli již zmíněnému „omylem zbouraném domu“, který jsem s Thornem samozřejmě vyhrál. Týden po vpíchnutí léku se se mnou něco stalo. Například když jsem skočil z malé výšky, prodloužily a zúžily se mi nohy až na zem, takže jsem v podstatě pořád stál na zemi, nebo se mi z těla při práci udělala třetí ruka a všiml jsem si jí, až když mě začalo svrbět.
***
Vzuuuuuum!! „Johne! Makej! Do večera chci udělat aspoň 20 stromů!“ „No jo, Joe, nemusíš hned vyšilovat, dal sem si jenom na pět minut pauzu!“ John a Joe jsou dělníci, kteří momentálně kácí spolu s 60 jinými dělníky. Večer po práci šli všichni spát do maringotek. Byl úplněk. Šli spát všichni, až na jednoho botanika, vědce,který zkoumá nově objevené rostliny. Zhruba po hodině všechny vzbudilo hlasité: „Ááááááááááááááá!!!“
Byl to řev vědce, ale nikde ho nenašli. Vtom se jeden z dělníků propadl do země. Alespoň to tak vypadalo. Vtom z místa kde se dělník propadl, uslyšeli ostatní vyděšený, uši drásající řev jako by byl neviditelný a něco ho zabíjelo. Chtěli mu pomoct a tak hmatali kolem sebe a vtom řev utichl. Bylo slyšet jen zašustění v trávě a pak hrobové ticho. Všichni se rozběhli do maringotek a odjeli.
***
Čím víc jsem zatajoval své nové schopnosti, tím víc jsem je potřeboval někomu ukázat. Jednoho rána jsem se rozhodl říct to manželce, mé krásné Rosie. Když jsem jí to ale ukázal, omdlela. Když se probrala, ptala se mě, jak jsem se „proměnil“. To mě do té chvíle nenapadlo. Měl jsem tolik problémů s utajovaním, že mě ani nenapadlo jak, nebo proč se mi to stalo, nebo dokonce, že bych to mohl zkusit zastavit. To mě tak vyvedlo z míry, až jsem překvapeně otevřel pusu, až se mi spodní čelist propadla dolů tak, až byla stejně dlouhá jako moje ruka, a nejhorší bylo, že mě ta Rosiena otázka tak vyvedla z rovnováhy, až jsem si toho vůbec nevšiml. Naštěstí mě Rosie okřikla, abych jí nestrašil, takže se mi čelist zase vrátila a já zavřel pusu. „Dobře,“ řekl jsem konečně. „Ze všeho nejdřív bychom měli zajít za tím doktorem, jak se jen jmenoval, ach ano, Dr. Bone, je to dobrý lékař, dával mi i ten lék na tu mou….“ zarazil jsem se. Ta DNA…. Spolu s tím virem musí vytvářet nějakou mutační látku, která……
„To ne.“ Řekla uprostřed mého přemýšlení Rosie.
„Co? Proč, proč ne?“
„Znáš jeho pověst?“
„Samozřejmě, vynikající vědec, vystudoval….“
„To nemyslím, přerušila mě. Myslím to, jak prozrazuje zdravotní stav některých svých významných pacientů tisku.“
„Cože??“ Vykřikl jsem, až se mi doslova vyvalily oči a opět se mi prodloužila čelist. Rosie se na mě nasupeně podívala a tak jsem opět splaskl.
„Tak zajdeme k nějakému jinému, co třeba, ten, Dr. Neuman?“
„Ano, ten by možná šel. Jdeme za ním!“
Když jsme přišli do jeho ordinace, přivítal nás obvyklým: „Á to jsou k nám hosti, jak se jmenujete?“
„Mé jméno je Saggitarius, a tohle je moje žena Rose. Přišli jsme kvůli tomu, že jsem asi nějak zmutoval.“
„Teprve teď? Obyčejně lidé mutují v pubertě.“
„Nemyslím hlas, pane doktore. Myslím opravdovou mutaci buněčného organismu.“
„Aha, kdy jste si toho všiml?” Neznělo to moc, že by mi věřil, ale řekl jsem mu o svých schopnostech. Sáhl po telefonu, a já nějakým šestým smyslem vycítil, že to nejde říct svým kolegům, ale že volá do blázince. Myslíte, doktore, že jsem blázen? Tak já vám něco ukážu. Šel jsem s ním do jeho kanceláře, vylezl jsem na stůl, skočil z něj na podlahu, nohy se mi prodloužily a doktor otevřel pusu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak strašidelně jsem musel vypadat, když se mi prodloužila dolní čelist. Pak, když se doktor vzpamatoval, jsme začali s výzkumem. Doktor mi odebral vzorky snad všeho v lidském těle, a myslím, že objevil aspoň 20 neobjevených kostí a svalů. Také mi na zádech objevil – no - v podstatě žábry. Konečně jsme našli zdroj mutace. Přesně jak jsem si myslel, bylo to smícháním viru a upravené velrybí DNA, V-UDNA. Pokoušeli jsme se izolovat i virus, ale mutací zanikl. Zkoušeli jsme vymyslet protilék, ale zdá se, že bez viru to nepůjde.
***
„Říkám ne!!”
„Ale, co se stalo? Já to nechápu.“
Ptáte se co se děje? Dělníci, kteří byli u té události, však víte, zmizení botanika a dělníka před jejich očima. Zkrátka a dobře, už tam nechtěli těžit, aby nepřišli o život. Takže jejich šéf musel přijmout jejich výpovědi. Ovšem toto mizení se teď přesouvalo směrem na Chicago, kde je Dr. Daniel Saggitarius. Zkrátka, lidé začali hromadně mizet. Jednou se jeden člověk po dvou týdnech pohřešování vrátil, a potom zmizel on i se svojí rodinou. Takhle to pokračovalo, až se objevil 1. případ v Chicagu. To už náš Dr. Saggitarius pochopil, že musí své nově nabyté schopnosti zkrotit a využít ke konání dobra.
***
Takže jsem začal trénovat. Dr. Neuman mi pronajal tělocvičnu a upravil mi ji, aby byla akorát na můj trénink. Také ji krásně vyzdobil, a to se mu, jak teď zjistíte, dost vymstilo. Bylo to tak: Když jsem poprvé vstoupil, užasl jsem. Bylo tam všechno: Tyč, cihly, menší knihovna, dokonce i malý bazén, posilující stroje, a mnoho a mnoho dalších. Výzdoba byla také překrásná. Byly tam porcelánové vázy s květinami, dřevěné police, porcelánový slon, mísy s ovocem a dalšími pochutinami a různé, většinou porcelánové ozdoby. Jak jsem se tak díval, najednou se udělal z mého břicha dlouhý tenký ocas a smetl tři vázy a jednu mísu s ovocem. Asi se mu tam nelíbilo. Ale to nebylo vše, on hned chtěl ničit další, a tentokrát si vyhlédl velkého porcelánového slona.
„To ne!“ Zaječel jsem. Zaťal jsem zuby a soustředil jsem se na ovládnutí ocasu. Nejdřív sebou zmítal a škubal, ale nakonec jsem ho zastavil, a donutil ho vrátit se zpět na břicho. Skvělý začátek, pronesl doktor. Jen tak dál. Po pár týdnech cvičení jsem už byl připraven chytat zloděje. Začal jsem u kapsářů a pak jsem postoupil k bankovním lupičům, podvodníkům a vrahům. Zneškodňoval jsem je asi takto: Když jsem na nějakého přišel, šel jsem za ním, ať se přizná policii. Většinou, vlastně nikdy to nevyšlo, a tak jsem vytáhl svůj ocas a obmotal jsem jím toho zločince. Samozřejmě se pokoušel bránit, ale nebylo mu to nic platné. Také se někteří dovolávali spravedlnosti, a to jsem si na policii pospíšil.
V ocase jsem měl obrovskou sílu, a zjistil jsem, že čím jsem tlustší, tím líp pro mě. Ale vrtala mi hlavou jedna věc- záhadná mizení beze stopy. Přemýšlel jsem o tom snad i ve snu. Jednou mě napadlo podívat se na místo činu. Přece jenom mám jako super hrdina nějakou autoritu. A opravdu. Policie mi dovolila prohlédnout si místo 1. činu v Chicagu. Jak jsem to tam obhlížel, začala mi zářit některá místa. Šel jsem k jednomu z nich, vzal si špachtličku a vzal jsem vzorek toho fialového zářícího čehosi, a vzal jsem to Dr. Neumanovi na průzkum.
***
Po několika dnech mi Neuman oznámil, že je to virus. A není to ten, co jsem ho dostal já? Řekl jsem v naději, že bych se schopností mohl zbavit. Bohužel, udělal jsem testy s V-UDNA a vznikl menší výbuch, ale viru jsem při tom ztratil jenom polovinu. Ale včera, když byla půlnoc a úplněk, se s tím virem něco stalo. Na kameře zmizel. A ráno se znovu objevil. Je to zvláštní, ale vypadá to, že ten virus má schopnost splynout s okolím, ale k životu potřebuje neustálý přísun měsíčního světla. Ve dne hibernuje. Hibernuje- to znamená že spí? V podstatě ano. A co myslíte, že má ten virus společného s těmi zmizeními? No, sice je to jen teorie, ale je to možné. Myslím si, že tento virus vstoupí do těla člověka, tím ho po pár vteřinách zabije, přejde do mozku člověka, a takto se rozmnoží, zneviditelní tělo, mozek se chvíli brání a volá o pomoc, a nakonec jde hledat další oběť. Otřesné. Takže, pokud ho po dobu kdy nehibernuje nevystavíme měsíční záři, tak zemře? Myslím, že ano. Prohlásil doktor rozhodně.
***
Dr. Neuman měl na starosti samozřejmě i jiné pacienty, než jen mě. Jednou mu přišel pacient, který měl neznámý virus, a chtěl V-UDNA, že prý jsou to jeho úspory, ale k čemu by mu byly v hrobě, že. „Dobrá, ale nejdřív musím udělat testy.“
„Samozřejmě.“
„Tak přijďte ve středu 13.6. pro výsledky.“ Doktor začal s testy na V-UDNA.
***
V klidu si trénuji dýchání pod vodou (naštěstí už doktor odstranil výzdobu. No, spíš polovinu, druhou polovinu jsem totiž zničil). A vtom mi zazvoní telefon, že musím okamžitě přijet do laboratoře. Tak jsem si vzal svačinu a jel jsem. V laboratoři mi doktor oznámil,chvilku mu trvalo, než se vymáčknul, že jeden pacient má stejný virus jako já, takže má i protilátku. To znamená, že můžu odhodit schopnosti. Jenže teď, když mám klíč k záchraně lidstva, to přece nemůžu vzdát. „Až budeme hotovi s tím zabijáckým virem, vezmu si jí.“
„Jak myslíš, Whale-mane.“
***
Ještě té noci jsem šel na hlídku. Budu tam klidně celou noc, říkal jsem si. Ve dvě hodiny ráno mě nějaká paní uviděla a pozvala mě na kávu. Přijal jsem to. Šel jsem dovnitř a ta paní šla postavit na kafe. Vrátila se a začala si se mnou povídat. „Je dobře, že tady máme superhrdinu. Jak se jako superhrdina jmenujete?“
Zamyslel jsem se. „Asi Whale-man.“
„Je dobře, že jste tady, Whale-mane. A jaké máte schopnosti?“
„Umím ze svého těla vytvořit co chci.“řekl jsem, a právě vytvořená třetí ruka nadzvedla porcelánový hrníček a užuž ho chtěla pustit, ale donutil jsem jí vrátit ho na stolek (jupí!). „Nemá ráda porcelán,“ vysvětlil jsem. „A ještě dokážu dýchat pod vodou. Když plavu, srostou mi nohy do ocasu a prodlouží se mi prsty na rukou a zároveň mi na nich narostou blány. Nedávno jsem si také všiml, že mi na zádech vyrašilo něco jako hřbetní ploutev.“
Cink! Ozvalo se. „Á, už je hotová voda na kávu,“ řekla ta paní. Šla do kuchyně. Po chvíli jsem uslyšel jekot z kuchyně. Virus! Rozběhl jsem se a v kuchyni se vše odehrávalo jak si doktor myslel. Mozek se ještě bránil, ale prakticky bylo po něm. Byl to strašný pohled. Napůl člověk, napůl virus. Ale to tělo se bude muset chvíli nabíjet měsíčním světlem, ale to se stane až teprve bude z celého těla virus. A pak udělal něco nečekaného. Rukou, ze které už byl virus, po mě sekl, a podařilo se mu zasáhnout mé břicho. To je můj konec, pomyslel jsem si. Ale co to? Tam, kde mě sekl, se mi odlupoval kousek břicha, až i s tím virem docela vypadl. Rána se mi zacelila, a já si řekl- teď nesmím lidstvo nechat ve štychu- a s tím jsem si udělal ocas, ocasem jsem vzal nedalekou boudu do které nešel ani paprsek světla a hodil jsem ho po viru, a on uvnitř zůstal, pořád měnil a měnil a měnil až nakonec bez měsíčního svitu zemřel. Byl zničen, a nezbyla po něm ani stopa.
***
Vrátil jsem se k doktorovi, a vše mu vypověděl. „Jupíííííííí!!!!!“ Zajásal doktor. „Takže teď asi budete chtít tu protilátku, že?“
„No…“ zauvažoval jsem. Svět bude vždy plný zla, a pokud bude stále lepší a lepší, a policie bude pořád stejná, bude potřebovat pomoc. Na druhou stranu, ty schopnosti nejsou kdovíjak úžasné, a občas mi i vadí. Já bych chtěl taky porcelánovou výzdobu. Navíc všechny lidi děsím a oni se mě bojí.
-. . -.-. .... - . … .. …. - - -